Myšlenky

Co mi padá z hlavy

15. května 2012 v 21:01 | Estrius
Tak jo, kuřata ve velkochovech sice žijou v kotcích o velikosti čtvrtky a4, ale co třeba komixový postavy? Ty okýnla maj mnohem menší a nikdo se jich nezastane...
Jo a dneska jsem řekl učitelce na angličtinu že jí zabiju. Do očí a před celou třídou. Prej ona: "Uveď větu v budoucím čase." Já: "I' ll kill you." Myslim že chvilku přemejšlela, jestli to myslim vážně. Chudák. Já jí mam ale fakt rád... :)

Rány

6. května 2012 v 21:12 | Estrius
Staré rány se otevírají a prahnou po nové krvi.

Game over

16. dubna 2012 v 21:16 | Estrius
.

Vztah - nevztah

13. dubna 2012 v 13:11 | Estrius
Ten prapodivnej vztah - nevztah připomíná ze všeho nejvíc tanec. Když se o krok přiblížim, o krok ustoupíš. Když se o krok přiblížiš, o krok ustoupim zase já. A když už si myslim, že je konec, že jsme se od sebe konečně odpoutali, zjistim, že se vlastně celou dobu držíme za ruce a že to byla jen pirueta. Nekonečnej tanec...

Deprese

21. března 2012 v 1:55 | Estrius
Představte si, že máte sbírku.Hodně velkou sbírku. Tak velkou, že klidně zaplní místnost od podlahy ke stropu. A nebo dvě. A nebo taky klidně celej dům. Je to sbírka knížek, dejme tomu. A každá z nich pro vás něco znamená. Některé chcete ukazovat, jiné ani ne tolik, některé si necháváte sami pro sebe a jiné zakopete vzadu na zahradě a doufáte, že co nejdřív zapomenete, kde přesně to bylo. Celý tohle třídění je děsně vyčerpávající. A ještě víc vyčerpávající je udržet knihy tam, kam patří. Jednou za čas se to prostě nepodaří a ony vykráčej z polic, z pod postele, otřepou se od hlíny a svalí se vám doprostřed obejváku na obrovskou hromadu. A můžete klidně začít znova. A tomu se řiká deprese. A knihy? Knihy jsou potlačené emoce, zmařené lásky, záchvaty vzteku, pocity beznaděje, prázdnoty, samoty.... knihy jsou slzy, které stékají jen po vnitřní straně mých tváří.

Nicota

7. března 2012 v 8:07 | Estrius
Myslel jsem, že se zbavim jen něčeho uvnitř sebe, ale zbavil jsem se úplně všeho. Jsem prázdnej. Jsem daleko od všech. Jsem zakletej v kámen. Kdo mě vysvobodí?

Vše není jak se zdá

15. února 2012 v 21:40 | Estrius
Na první pohled se zdála křehká, ale měla srdce bojovnice. Tmavě modré vlasy jí splívaly v pozvolných vlnách na ramena. Šedý kabátek chránil její štíhlé tělo proti větru, který tady téměř nikdy neutichal. V jedné ruce nesla housle a v druhé smičec, kterým si občas nevědomky poklepávala rytmus nějaké vymyšlené písničky do stehna.
Rozhlédla se po okolí. Všude, kam se podívala, byli jen vysoké šedivé kopce z betonu. I nebe mělo stejnou barvu. Nudná šeď kam se jen podívala. Nikde ani živáčka, pusto. Nic. A po celé této podivné zemi byli rozestavěné ledabile židle. Obyčejné hnědé dřevěné židle trčící sem tam z krajiny jako řídké zuby starce. Občas si na některou z nich sedla a zahrála si písničku a pak šla zase dál.
Nemohla říct, že by tady byla od narození, rozhodně tady ale byla od té doby, co si pamatovala že existuje.
Tenhle život se jí nelíbil. Byl nudný. A asi měl být nudný. Zřejmě to byl trest, ale nespomínala si za co. Občas tady sice potkala pár lidí, ale všichni se dívali do země a odmítali s ní mluvit. Jen bloumali sem a tam a čekali, až přejdou ty dny, které jim byli k životu vytyčené.
A když se náhodou někdo vzbouřil proti té všepohlcující nudě a šedi? Potom přijeli jezdci na velikých černých koních a zavřeli ho do jené z těch věží, které stáli na kraji ostrova u moře, které mělo stejně šedou barvu jako to všechno tady.
Dívka se zastavila u jedné židlí. Sedla si na ni a začala hrát. To bylo její srdce na chvilku volné, ale jen na chvilku, protože když dohrála, barvy v její hlavě se vytratily. Zavál silný poryv větru až jí to vyrazilo smičec z ruky. Když se po něm natahovala pod židli, nahmatala ale i něco jiného. Byl to kousek žluté křídy. Měla radost a tak bez ohledu na všechna ryzika začala tento svět měnit. Nejdřív očíslovala všechny židle (bylo jich 596) a křída neubyla ani o milimetr. A tak začala na zem kreslit různé ornamenty a nakonec nakreslila i na oblohu slunce.
A to už se v dáli ozývala koňská kopyta, která tříštila beton a ten odletoval v malých kouscích do dálky. A tak jí odvezli. Ani se moc nebránila, jen dávala pozor, aby jí nerozdrtili housličky.
A tak se dívka ocitla zavřená ve věži. Celé dny se dívala na svět z pozamříží a sledovala, jak déšť postupně umývá žlutou barvu jejích kreseb. Už nehrála na housličky. Jen plakala, dívala se z okna a litovala, že ztratila svobodu. A když už vyplakala všechny slzy, které měla, otočila se. Odvrátila se od mříží a úžasem málem oněmněla. Uviděla totiž zelené kopce porostlé trávou, zvířata, modré nebe i slunce. A tak se dívka pomalu, ale úplně pomaličku poprvé dotkla bosou nohou trávy.

Myšlenka

11. února 2012 v 23:46 | Estrius
Nejvíc ubližovat si necháme od těch, které máme nejraději.

Krabice živých

3. února 2012 v 19:02 | Estrius
( K tomuto počinu mě inspirovalo stejnojmené dílo Norberta Frýda, téma - koncentrák )

Když svět se točí na druhou stranu,
k zemi mě srážíš a já znovu vstanu,
na tváři leskne se krvavý šrám,
svou brabici živých já dárkem ti dám.

Otupělá mysl, jseš v davu, však sám,
jen trosky těch pánů a zbytky všech dam,
tu tichounce pláčou na dobrou noc,
ty bolestné písně - volání o pomoc.

Zavíraj brány a otvíraj rány,
jak supi nad hlavou kroužej nám vrány,
čekajíc na maso, létajíc plinule,
hladoví dnes, tak jak byli minule.

Nedívat se do očí, nehlásat zradu,
loutkou se stát a vyrovnat řadu,
nehlásat víru, pokorný být,
když smrt je blízko, jak moc se chce žít ...

Převážu krabici ostnatou mašlí,
rudou jak krev, co v srdci máš - li,
jsi převážně výtěz, jsi bolest, jsi živý,
však smrtka v kápi ti ne tepnu civí.

Proč stále nepřijde ten bájný hlas zhůry?
Vše, co mi zbylo jsou jen noční můry,
vzpomínky na domov, kterých však ubývá,
a naděje? Umírá... umírá...

Karanténa

26. ledna 2012 v 21:42 | Estrius
Rozhodl jsem se postavit kolem sebe stěny a uzavřít se od okolního světa. Všem akorát ubližuju a všichni ubližujou mě. Opravdu už mě to unavuje. Jen kde znova vzít ty lidi, co byli tenkrát v mojí hlavě? Nemůžu bejt se sebou sám, nevydržel bych to...
 
 

Reklama