Michelle

Michelle 34

14. srpna 2008 v 14:03 | Estrius
Seděla v autobuse, hlavu opřenou o sklo. Pozorovala stmíváním zšedlou krajinu.
Dnes nezvykle podivnou krajinu, jakoby přímo pařila k těm podivným myšlenkám , co se jí honí hlavou.
Kam vlastně jede? A proč?
Myslela na mámu…. Měla pocit, že to tak chtěla. A nebo že to věděla. Že věděla, že přesně v tento den a v tuto dobu pojede tímto autobusem tam…. Tak kamsi. Kamsi do neznáma. A to velké neznámo jí děsilo. Trochu děsilo, ale zároveň vzrušovalo.
Adam neseděl na sedačce vedle ní jako vždycky. Jak se tak dívala z okna, občas ho zahlídla. Seděl v příkopu, po několika metrech byl zas opřený o strom … míhal se podél cesty kterou jela jako jakýsi snový průvodce. A jí to vyhovovalo. Byla ráda že není zas až tak sama… jen trochu, protože Adam je…. Mrtvej? Vymyšlenej? Adam prostě není a tečka.
Čím víc se přibližovala k městu, tím silnější byl pocit napětí v jejím žaludku.
Při další vzpomínce na mámu si sáhla do vlasů. Vzpomněla si, jak jí česala, jak jí pletla cop a tahle vzpomínka nebyla tak matná. Jakoby to bylo včera. Ještě cítila, jak voněla po kytkách…
Jak se tak autobus blížil k malému náměstíčku, kde měla vystupovat, oči jí zvlhly slzami, které se ne a ne dostat ven. Slzami, které vyplňovaly ta prázdná místa co měla v sobě.

Michelle 33

15. června 2008 v 17:15 | Estrius
Seděla na svojí posteli. V ruce fotku toho nápisu co je pod kobercem. Svět byl barevnější, jakoby někdo přidal kontrast. Došla ke věži a zapnula CD, které v ní zrovna bylo.
"I Miss you!" ozvalo se zavřískání The crow z repráků v rozích pokoje.
Teď si lehla na postel, nohy na polštáři a hlavu svěšenou dolů z postele. Fotku pořád před očima. Barvy světa začali blednout. Bílá přestávala působit. Srdce zaplavovala temnota, mraky nad obzorem pádily nepřirozenou rychlostí.
Ležela tak necelou hodinu. Uvědomila si to až když přestala hrát hudba. Pomalu se zvedla a protáhla se. Došla k rádiu a vypnula ho. Když se otočila, stál za ní Adam. Trochu se lekla, ale jen trochu, na takové vtipy už od něj byla skoro zvyklá.
Fajn, tak mam tam jít, nebo ne?
Běž. Už si tam měla bejt dávno…
Když to počkalo tolik let…
Teď už to nepočká …za půl hodinky ty jede autobus. Když sebou hodíš, Stihneš ho.
Dobře, ale jedeš se mnou.
Seběhla ze schodů, popadla kabát a nakoukla do kuchyně, kde zrovna Sam myla nádobí.
"Jdu ven."
"Dobře, kdy se vrátíš?"
"Večer." Řekla a vyběhla z domu, jen aby se nemusela se Sam dál vybavovat.

Michelle 32

12. června 2008 v 17:10 | Estrius
Berdvitch bylo městečko nedaleko od Berdstone. Pocházelo odtamtud několik Michelliných spolužáků.
Po dalších třech dnech strávených v posteli se zavázaným krkem, teploměrem věčně pod paží a hrnkem čaje na nočním stolku, šla konečně do školy. Konečně… no, ne že by se tam tolik těšila, ale doma už to začínala bejt pěkná nuda, mimo to Halley od ní chytila chřipku, takže s ní byla Sam doma. Samozřejmě že proti Samiře nic neměla, ale že by s ní toužila strávit celý den, to fakt ne.
Den ve škole utekl jako voda, hlavně proto, že za tu dobu co byla nemocná se s Ash neviděli, takže si měli spoustu témat k povídání. Taky je kvůli tomu pan Francis o hodině matematiky rozsadil.
Po škole seděli s Gabrielem v parku a kouřili. Ostatní už šli domů a on byl jediný ochotný s ní počkat než jí pojede autobus. Povídali si o všem možném, když Gabe, sedící na opěrátku od lavičky vytáhl s kapsy plastový pytlíček s pilulkami.
"Dáš si bílou?" zeptal se a usmál se. Ten úsměv jí lákal víc, než obsah sáčku, ale … ale proč by si nedala? Proč by si zrovna dneska nedala? Nenapadl jí jediný důvod.
Mezi stromy se mihnul Adam. Nevšimla si ho, protože zrovna držela v ruce bílou a hledala v tašce pití. Gabe jí polknul bez zapití. Potom vytáhl z krabičky další dvě cigarety, obě je najednou zapálil, počkal, až se Michelle napije a jednu jí podal.
Ještě ani nedokouřili a už se na sebe nesmyslně zubili. Foukali po sobě obláčky šedého kouře a smáli se jako dva blázni.
Sama ani nevěděla, jak se to stalo. Prostě je jejich tváře začaly přibližovat. Ucítila jeho vodu po holení. Voněl tak krásně!
Když byla od něj jen takový kousek, že cítila jeho horký dech, lípla mu pusu na rty a vyskočila z lavičky.
"Už je tady autobus, musim jít… ," smála se.
"Mrško," Taky se smál.
Zamávala mu, poslala vzdušný polibek a rozběhla se k autobusu, ani se neohlídla.
Adam seděl na lavičce vedle Gabriela. Oba se za ní okouzleně dívali.

Michelle 31

11. června 2008 v 14:28 | Estrius
Nakonec to nebylo tak zlý, jak se to zdálo, vyšla z toho jen s několika sezeními u psychologa. Řekla, že jí prostě bylo mizerně a on to vzal. Teď už se zase všechno začíná vracet do normálních kolejí. Je čas z nich vybočit.
Po nose jí pošimral paprsek oranžového podzimního slunce. Měla chřipku a byla doma, takže mohla spát jak dlouho se jí zachtělo… Rick byl v práci, poslední dobou tam zůstával dlouho do noci, Sam byla taky v práci a Haley ve školce.
Otevřela oči a tomu slunci v duchu zanadávala. Nejradši by ještě spala, ale teď věděla že už to nepůjde.
Zadívala se na svůj oranžový koberec. Vzpomněla si, jak se jí líbil, když byla malá, kdysi, ale od jisté doby už se jí tak nelíbí…. Od jisté doby….
Samira ten flek pečlivě vydrhla, ale Misha ho tam pořád viděla, věděla, že je to jen její mysl, kdo rozlévá krev po koberci. Chtěla na to zapomenout, neřešit, kdo jsou ty stíny, neřešit tu krvavou noc, neřešit nic, jen žít, ale to nešlo … byl tu ten koberec a připomínal jí to..
Přepadl jí nečekaný nával vzteku. Na ten koberec, na sebe, na všechny a na všechno.
Vyskočila z postele a vynesla do chodby nejdřív noční stolek, pak odsunula skříň (byla to námaha, ale udělala to, ve vzteku to není tak těžká práce …) a začala rulovat těžký koberec. Chtěla se ho zbavit. Očista.
Na podlaze pod ním se objevily černé čáry vypálené do dřeva. Nápis.Se vzrůstající zvědavostí odhrnovala koberec. Odhalovala každé jeho písmenko. Připadala si jako archeolog.
Když spatřila koutkem oka Adama, málem si ucvrnkla do textilu, jak říkali s oblibou ve třetí třídě.
"Adame, co tu děláš?"
Mlčel.
"Nevíš co to je?" ukázala na nápis:
Plant street 2 578, Berdvitch, Jdi tam, rychle!
"To napsala Sharon. Tvoje máma. Pár týdnů před tím, než …."
Michelle unaveně pohladila nápis. Matné vzpomínky, hodně matné …Pod prsty se jí cosi zalesklo.
Mezi prkny byl zaklíněný zlatý medailonek na řetízku. Opatrně ho vyndala a rozevřela. Na jeho levé půlce byla malinká fotka Ricka, byl mladý a moc mu to slušelo. V jeho pravé polovině byl obrázek Sharon. Oba se usmívali. Oba se usmívali na ní. Pohladila ho a převracela v ruce. "Budeme pořád s tebou" stálo vyryté na jeho zadní straně. Z úst se jí vydral bolestný vzdech. Jedna horká slza dopadla na dřevěnou podlahu. Kdyby se Michelle zrovna nesnažila mrkáním rozehnat slzy, možná by si všimla, že v místech, kam její slza dopadla, staré dřevo jakoby ožilo, jenže ona nechtěla brečet. A tak zase o něco přišla.
Medailonek si zapnula okolo krku a s rukou položenou na něm a zároveň na srdci se obrátila na Adama. Kývnul. Byl to tichý rozhovor, ještě tiší než myšlenka, ale přesto jeden druhému dokonale rozuměli.
Když se konečně vzpamatovala, přinesla foťák a vyfotila písmenka na podlaze. Potom je opět přikryla kobercem a všechno nastěhovala do pokoje tak jak to bylo.

Michelle 30

25. května 2008 v 18:24 | Estrius
A zase se jí nic nezdálo. Probudila jí tupá rána. Lekla se a otevřela oči. Nebyla zvyklá spát jinde než doma a hlavně nebyla zvyklá se jinde probouzet. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla kde je a co se stalo a vyděsila jí ta skutečnost, že to nebyl jen sen. Že ty jizvy na zápěstí jsou tvrdou realitou a že už se jich asi nikdy nezbaví.
Když si pořádně protřela oči, všimla si, že vlevo mezi její a vedlejší postelí v uličce sedí dívka a levou rukou se neohrabaně snaží sebrat ze země knížku - zřejmě příčinu rány, která jí probudila. Pravou měla v sádře.
"Je, ahoj Michelle! Sestři, už je vzhůru!" zavolala a Michelle v ní hned poznala Clair.
"Ahoj," oplatila jí pozdrav " , co to máš s rukou?"
" Ále, splašil se pode mnou kůň a shodil mě. Nic to není."
Nervózně se usmála a prohlížela si sádru ale Misha si všimla, jak jí zírá na zápěstí. Bylo na ní přímo vidět, že by ráda, moc ráda otázku oplatila, ale než to stačila udělat (prostě se rozmýšlela moc dlouho), vyrazila Michelle do protiútoku.
" Co to čteš?"
" Jo, tohle? Ve stínu kouře od Stehena Kinga, moc zajímavá knížka, děsně napínavá, nemůže mě pustit."
" Páni, já Kinga miluju, shodou okolností jsem knížku co čteš ty četla od něj asi jako první a je to má nejoblíbenější."
"Já mam nejraděj Carrie. Ten příběh je mi nějak … bližší, ale tohle se mi taky líbí."
" Jo, taky mam ráda Pytel kostí četlas to?"
Povídali si dlouho, hodně dlouho, Michelle se divila, jak moc si s ní rozumí. Takhle si nerozumí snad ani se všemi kamarády dohromady.
Prokecaly celou noc, skoro ani nespaly.
S Clair den utekl jako voda a za chvíli tu bylo dopoledne a s ním i celá Michellina rodina. Usměvaví. Starostliví. Žádné zbytečné otázky, díkybohu. Rick jí ujišťoval, že to bude dobrý, že se brzy vrátí domu a ona byla veselá a usmívala se a snažila se mu nedat jedinou záminku, aby si myslel něco jiného. Jenže přetvářka je špatná věc. Hlavně ta, kterou hrajete sami na sebe.
Po obědě přišli pro změnu kamarádi. Vtrhli do místnosti jako voda, v čele s Johnem,zvaným Necro, třímajícím kytici kopretin. Hned za ním se protáhl dveřmi Sam, jako obvykle měl na sobě černé tričko s potiskem své oblíbené hudební skupiny, černé střapaté vlasy, byl ne zrovna moc vysoký, ale ani ne moc malý. V podstatě téměř přesná kopie Johna, jenže neměl brýle s černými plastovými obroučky a na rozdíl od jeho normální postavy se zdál být pouhá kost a kůže. Dvojčata … jeden téměř jako druhý a přesto tak odlišní… hlavně v tom, jakou měl John rozumnou klidnou a vtipnou povahu, na rozdíl od vzteklého a výbušného Samuela.
Po nich vplula do místnosti i Ash s elegancí černé labutě.
Čekala ještě na někoho … na Gabriela… dívala se nepřítomně směrem ke dveřím, ale on nepřicházel …
" …..Michelle?" ze zamyšlení jí probudil až Sam.
" Jo … A…. Ahoj!" usmála se na něj a s námahou odtrhla oči ode dveří.
" Mluvil jsem na tebe… ptal jsem se tě, jak ti je…"
" Jo, promiň, zamyslela jsem se … je mi fajn…dík…"
" Tohle ti posílá Gabe ." řekl Necro a píchnul kytici kopretin do vázy s růžemi od táty.
" Jo … dík…. A jakože nepřišel?"
Ash se nad ní naklonila a diskrétně jí šeptla do ucha: " Musel něco sehnat… Víš co… když se dozvěděl co se ti stalo, sežral jich asi pět, bylo mu děsně blbě a teď je jel narychlo schánět, protože u žádný nemá … debil…"
Víš co…samozřejmě že věděla co. Malý bílý prášky, po kterejch je svět na chvíli hned barevnější a veselejší … na chvíli….ale když vyprchaj jejich účinky, svět je tisíckrát temnější. A to je ten důvod si vzít další. Kolikrát přemýšlela, jestli je to tím kontrastem, nebo se to zlý prostě nasčítá a padne to na vás najednou.
Je hodně líto, když dá někdo přednost shánění drogy před návštěvou kamarádky v nemocnici, ale co se dá dělat… to jsou ty malý bílý prášečky, to z člověka udělaj, to už je holt život … to už je holt Gabe …
Jo, Michelle si občas taky dá... občas … dobře, už trochu častěji, než občas, John a Ash taky občas, na rozdíl od Gabriela a Sama, kteří bez toho nevydrží den. To je holt život, snažila se utěšit a nasadit masku. Tu s úsměvem.

Michelle 29

18. května 2008 v 22:16 | Estrius
Samozřejmě že byla vzhůru, když k ní přišli. Cítila jak jí táta drží za ruku tak pevně, že měla co dělat, aby nevyjekla. Mluvil na ní a uklidňoval jí, že to bude v pořádku.
A ona věděla, že to v pořádku bude, ale nebyla si jistá, jestli to ví on.
Věděla že je tam i Sam, protože říkala tátovi, že se to spraví, když se rozvzlykal natolik, že ani nemohl mluvit.
A taky cítila Haley. Cítila její těžké oddechování a taky to, jak jí jednou jemně pohladila po zápěstí. Po tom pořezaném obvázaném zápěstí a bylo to příjemné. Jako když podáte kostku ledu někomu, kdo přešel celou poušť.
A ačkoliv tohle všechno věděla, neodvážila se otevřít oči. Ještě ne. Bylo moc brzy. Budou se jí ptát proč to udělala a ona nevěděla. Potřebovala si něco vymyslet a potřebovala si promluvit s Adamem.
Byla tolik vděčná zdravotní sestře, která ukončila jejich návštěvu a rozmluvila tátovi, aby u Michelle zůstal než se probudí.
Když si byla jistá, že jsou pryč, otevřela oči a rozhlédla se po nemocničním pokoji. Byla tam ještě tři prázdná lůžka - jedno vlevo od ní, dvě naproti,vpravo okno a pod ním malý stolek se dvěmi židlemi. A právě u toho stolku (dělaného pro malé děti, takže to vypadalo malinko komicky) seděl Adam a díval se z okna.
"Adame?" šeptla, aby nepřivolala sestřičku.
Nereagoval.
"Adame?" Zkusila to pomocí myšlenky.
Pomalu otočil hlavu směrem k ní. Oči měl lesklé (Může někdo mrtvý, nebo vymyšlený plakat? Zřejmě jo.)
"Já musel, Michelle."
"Proč?Proč si mi dal do ruky ten nůž?"
"Abys je viděla. Abys viděla ty stíny co stojí za tebou. Ty stíny, co tě připravili o mámu a teď chtěj tebe." Řekl a zmizel ve chvíli, kdy zamrkala.
Padla jako podťatá zpátky na postel a pozorovala prasklinu na stropě nad sebou. Měla toho hodně k přemýšlení. Kdo byli ty stíny a co provedli s její maminkou? Určitě to byli ti lidé co viděla, když se její srdce zastavilo. A co po ní vlastně chtějí? A co řekne tátovi až se jí bude ptát proč to udělala? Musí si něco vymyslet a to rychle.
Přemýšlela tak dlouho, až znovu usnula.

Michelle 28

16. května 2008 v 7:59 | Estrius
" Haley? Haley!!!" ozval se jí v hlavě neznámý hlas . Naléhal tak dlouho, dokud jí úplně neprobudil. Měla strach. Zavrtala se pod peřinu a zacpala si uši. Tiše oddechovala , ale ten hlas pořád neslábnul. Spíš naopak. Byl silnější a naléhavější.
" Haley, podívej se na mě, Haley!"
Pevně sevřela víčka. Třásla se a potila,… ale bylo tu ještě něco jiného. Cítila jak se pod ní rozlévá horké vlhko a po chvilce rozpoznala a ten nakyslý pach. Počůrala se.
"Haley, Michelle potřebuje pomoct!" ten hlas zněl sladce…tak sladce, jako matka mluví k dítěti, aby přestalo brečet ("Pšt, miláčku, bude to dobrý") , když se vrátí ožralej otec domů.
Při zmínce o sestře vystrčila z pod peřiny jedno oko a podívala se ven. Byl to bubák. Vysoký černovlasý kluk (byl opravdu tak vysoký, nebo ona byla tak malá?) stojící u její postele se svěšenýma zjizvenýma rukama. Adam.
Už několikrát ho viděla procházet se po domě, nebo jen tak stát vedle Michelle. Vždycky se ho bála a volala maminku, nebo taťku, ale ani jeden z nich ho neviděl.
Maminka jí říkala, že bubáci nejsou.
Jednou dokonce křičela na tátu, aby jí nestrašil, že potom nemůže spát a budí jí noční můry. Táta se bránil, že jí bubákem nestrašil, ale ona mu nevěřila. Potom už Haley úplně vzdala o něm někomu mluvit. Prostě se snažila si ho nevšímat, ale teď byl přímo tady, u její postele a volal jí.
"Haley, musíš jít, neublížim ti. Musíš jít a probudit mámu, Michelle je zle! Potřebuje tě!"
"Běž pryč!" křikla na něj plačtivým hláskem.
" Musíš přivést mámu k Michelle do pokoje, rozumíš?"
"Neublížíš mi?"
"Ne."
"Tak jo…" řekla a pomalu vylézala z postele. V promočeném pižámku jí byla zima a nepříjemně se jí lepilo na tělo. Měla obrovský strach, ale on zněl tak naléhavě… a ona mu věřila. Ne, věděla, že jí sestra potřebuje. Sestra … ségra … sestřička… její milovaná sestřička jí potřebuje a ona je statečná pirátka a vysvobodí jí.
Vyběhla z pokoje. V půlce chodby se otočila, ale on za ní nestál. Vlastně jí spadlo srdce z kamene, nebo jak se to sakra říká. ("Sakra…" táta sedí u stolu a čte si dopisy…"Sakra!" … je zajímavé, jak to dítě dokáže říct úplně stejným tónem.)
U dveří s nápisem "NEVSTUPOVAT, MICHELLINO KRÁLOVSTVÍ" se zastavila a poslouchala. Neslyšela nic, jen tikání keramických hodin ( ještě Sharonina práce) na chodbě.
Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Chvilku trvalo, než si oči přivykly na šero. Oknem dovnitř prostupovala jasná měsíční záře a ona uviděla Mishu na zemi ležící v kaluži krve.
Malá holčička stojící ve dveřích ve světle zeleném pižmáku s obrovským mokrým flekem táhnoucím se od rozkroku přes vnitřní stranu nohavic až ke kotníkům.
Kdyby se nepočůrala už předtím, jistě by se počůrala teď.
Byla úplně ochromená tím co vidí. Upíři, na které se jednou potají dívala v televizi proti tomuhle nebyli nic. Tohle bylo tisíckrát horší. A tisíckrát skutečnější.
Udělala pár kroků k sestře, padla vedle ní na kolena, opřela se o ní oběma rukama a zacloumala s ní. Její kůže byla tak ohavně studená!
"Michelle?"
Nic.
"Misho!" Haley začala pořádně natahovat.
Misha se ani nepohnula, jen tam tak ležela v kaluži krve, na tváři nepřítomný výraz.
Ještě jednou s ní zacloumala. Opět nic. Beznaděj. Zmatek. Po tváři jí stékaly horké slzy jako hrách. A ten tichounký vzlykot rval srdce a lámal skály.
Vyběhla ze sestřina pokoje rovnou do ložnice.
Sam nespala. Ležela v posteli a četla si. Čekala na Ricka.
Když uviděla ve dveřích malou dcerku v promáčeném krokodýlím pižmáku a s kolny od krve, vyděsilo jí to k smrt.
Odhodila knížku (Sny o půlnoci) na manželovu půlku postele a rozběhla se k ní.
"Haley, Haley, proboha nestalo se ti nic?" vzlykala hystericky, klekla si před malou a zkoumala, odkud se ta krev vzala. Když nic nenašla, pevně jí objala. A Haley jen stála. Jen tak stála jako strom v lese a obětí neopětovala.
"Michelle je nemocná." Šeptla jí do ucha.
Sam byla hodně pohotová. Byla taková vždycky. Popadla Haley a vydala se do Michellina pokoje.
Tak mi ten kurz první pomoci přeci jen k něčemu bude, byla její první myšlenka při pohledu na svou nevlastní dceru ležící na oranžovém (teď už oranžovo - červeném) koberci v jejím pokoji.
"Haley, přines mi mobil a pospěš si ! Mam ho v ložnici na nočnim stolku."
Když přivedla Michellino srdce znovu k životu, zavolala do nemocnice. Potom z čekárny přímo Rickovi.
A teď Michelle leží v Bardstoneské nemocnici a nic se jí nezdá. Dívá se do temna a v žilách jí koluje cizí krev.
" Haley? Haley!!!" ozval se jí v hlavě neznámý hlas . Naléhal tak dlouho, dokud jí úplně neprobudil. Měla strach. Zavrtala se pod peřinu a zacpala si uši. Tiše oddechovala , ale ten hlas pořád neslábnul. Spíš naopak. Byl silnější a naléhavější.
" Haley, podívej se na mě, Haley!"
Pevně sevřela víčka. Třásla se a potila,… ale bylo tu ještě něco jiného. Cítila jak se pod ní rozlévá horké vlhko a po chvilce rozpoznala a ten nakyslý pach. Počůrala se.
"Haley, Michelle potřebuje pomoct!" ten hlas zněl sladce…tak sladce, jako matka mluví k dítěti, aby přestalo brečet ("Pšt, miláčku, bude to dobrý") , když se vrátí ožralej otec domů.
Při zmínce o sestře vystrčila z pod peřiny jedno oko a podívala se ven. Byl to bubák. Vysoký černovlasý kluk (byl opravdu tak vysoký, nebo ona byla tak malá?) stojící u její postele se svěšenýma zjizvenýma rukama. Adam.
Už několikrát ho viděla procházet se po domě, nebo jen tak stát vedle Michelle. Vždycky se ho bála a volala maminku, nebo taťku, ale ani jeden z nich ho neviděl.
Maminka jí říkala, že bubáci nejsou.
Jednou dokonce křičela na tátu, aby jí nestrašil, že potom nemůže spát a budí jí noční můry. Táta se bránil, že jí bubákem nestrašil, ale ona mu nevěřila. Potom už Haley úplně vzdala o něm někomu mluvit. Prostě se snažila si ho nevšímat, ale teď byl přímo tady, u její postele a volal jí.
"Haley, musíš jít, neublížim ti. Musíš jít a probudit mámu, Michelle je zle! Potřebuje tě!"
"Běž pryč!" křikla na něj plačtivým hláskem.
" Musíš přivést mámu k Michelle do pokoje, rozumíš?"
"Neublížíš mi?"
"Ne."
"Tak jo…" řekla a pomalu vylézala z postele. V promočeném pižámku jí byla zima a nepříjemně se jí lepilo na tělo. Měla obrovský strach, ale on zněl tak naléhavě… a ona mu věřila. Ne, věděla, že jí sestra potřebuje. Sestra … ségra … sestřička… její milovaná sestřička jí potřebuje a ona je statečná pirátka a vysvobodí jí.
Vyběhla z pokoje. V půlce chodby se otočila, ale on za ní nestál. Vlastně jí spadlo srdce z kamene, nebo jak se to sakra říká. ("Sakra…" táta sedí u stolu a čte si dopisy…"Sakra!" … je zajímavé, jak to dítě dokáže říct úplně stejným tónem.)
U dveří s nápisem "NEVSTUPOVAT, MICHELLINO KRÁLOVSTVÍ" se zastavila a poslouchala. Neslyšela nic, jen tikání keramických hodin ( ještě Sharonina práce) na chodbě.
Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Chvilku trvalo, než si oči přivykly na šero. Oknem dovnitř prostupovala jasná měsíční záře a ona uviděla Mishu na zemi ležící v kaluži krve.
Malá holčička stojící ve dveřích ve světle zeleném pižmáku s obrovským mokrým flekem táhnoucím se od rozkroku přes vnitřní stranu nohavic až ke kotníkům.
Kdyby se nepočůrala už předtím, jistě by se počůrala teď.
Byla úplně ochromená tím co vidí. Upíři, na které se jednou potají dívala v televizi proti tomuhle nebyli nic. Tohle bylo tisíckrát horší. A tisíckrát skutečnější.
Udělala pár kroků k sestře, padla vedle ní na kolena, opřela se o ní oběma rukama a zacloumala s ní. Její kůže byla tak ohavně studená!
"Michelle?"
Nic.
"Misho!" Haley začala pořádně natahovat.
Misha se ani nepohnula, jen tam tak ležela v kaluži krve, na tváři nepřítomný výraz.
Ještě jednou s ní zacloumala. Opět nic. Beznaděj. Zmatek. Po tváři jí stékaly horké slzy jako hrách. A ten tichounký vzlykot rval srdce a lámal skály.
Vyběhla ze sestřina pokoje rovnou do ložnice.
Sam nespala. Ležela v posteli a četla si. Čekala na Ricka.
Když uviděla ve dveřích malou dcerku v promáčeném krokodýlím pižmáku a s kolny od krve, vyděsilo jí to k smrt.
Odhodila knížku (Sny o půlnoci) na manželovu půlku postele a rozběhla se k ní.
"Haley, Haley, proboha nestalo se ti nic?" vzlykala hystericky, klekla si před malou a zkoumala, odkud se ta krev vzala. Když nic nenašla, pevně jí objala. A Haley jen stála. Jen tak stála jako strom v lese a obětí neopětovala.
"Michelle je nemocná." Šeptla jí do ucha.
Sam byla hodně pohotová. Byla taková vždycky. Popadla Haley a vydala se do Michellina pokoje.
Tak mi ten kurz první pomoci přeci jen k něčemu bude, byla její první myšlenka při pohledu na svou nevlastní dceru ležící na oranžovém (teď už oranžovo - červeném) koberci v jejím pokoji.
"Haley, přines mi mobil a pospěš si ! Mam ho v ložnici na nočnim stolku."
Když přivedla Michellino srdce znovu k životu, zavolala do nemocnice. Potom z čekárny přímo Rickovi.
A teď Michelle leží v Bardstoneské nemocnici a nic se jí nezdá. Dívá se do temna a v žilách jí koluje cizí krev.

Michelle 27

14. května 2008 v 19:10 | Estrius
Schyluje se k pořádné letní bouřce. Vítr rozfoukal tu vůni, po které Rick tak pátral a tak mu nezbylo nic jiného, než pomoct ostatním stěhovat věci do velkého vojenského stanu, který tu byl připraven právě pro tuhle příležitost.
A zatím co venku burácely blesky a ostatní uvnitř toho ohromného zeleného stanu pokračovali v zábavě, Rick se plížil mezi hosty, obcházel hloučky slečen a dam a nenápadně je jednu po druhé očichával.
Michelle pozoruje prázdnýma šílenýma očima tu světelnou hru na obloze. Blesky se jí odrážej v očích. Jistě by svým nepřítomným pohledem nahnala strach komukoliv, kdo by se odvážil vstoupit dovnitř.
Slzy v očích jí už vyschly a to ten pohled dělalo mnohem děsivější.
Zato Adamovy potoky slz jako by byli nekonečné.
On věděl co přijde.
Michelle se na něj zadívala až s šíleným zájmem. Ve světle blesků se v jeho rukou lesklo cosi stříbrného. Ta věc jí velmi zaujala. Naklonila hlavu a tázavě se zadávala na Adama.
Byl to nůž. Obyčejný kuchyňský nůž.
Dívali se sobě do očí. Trvalo to skoro věčnost.
Natáhl ruku, ve které držel nůž směrem k Mishe. A ona se dívala. Prohlížela si.
Prohlížela si jeho smutnou vážnou tvář, jeho mrtvolně bílé ruce poseté krvavými jizvami, potom sjela pohledem k noži.
Její srdce zalila vlna lítosti… a taky…. Láska? Byla to láska? Cítila k němu lásku… tu sílu, co jí za srdce táhla blíž k němu.
Natáhla ruku a vzala si od něj ten nůž. Přitom se jakoby mimoděk dotkla jeho ruky. Nebyla tak chladná jak se zdálo…
Dotkla? Ano, dotkla… to bylo poprvé co se Adama dotkla, co od něj vzala věc.
Nechápala to. A ani to nechtěla pochopit.
Adam se stává čím dál tím víc skutečným.
Dělala to co jí říkalo srdce.
A srdce jí říkalo, aby to udělala. Aby to skončila. Aby vzala nůž a řízla, aby dostala ty všechny zlý věci ven ze sebe.
A tak pevně uchopila nůž a několikrát se řízla přímo do zápěstí.

Michelle 26

14. května 2008 v 0:07 | Estrius
"Michelle, kde seš?" ozvalo se jí kdesi za zády.
" Tady, tati" vyskočila na nohy a zamávala, aby si jí všimnul. Hned si to namířil k ní, mluvil ještě za chůze.
"Už je skoro devět, měl bych tě vzít domu, než se to tu pořádně rozjede. Taky bych se rád něčeho napil." Mrknul na ní, usmál se a pak si všimnul Clair, která seděla bez hnutí a snažila se dělat neviditelnou.
"Ahoj" řekl a hodil po ní tak zubatý úsměv, že to dívku muselo vyděsit k smrti, nebo aspoň podle něj. Ale nevyděsilo.
" Brýden …" šeptla a sklopila oči k trávě.
" Tak jo, tak dem." Řekl Rick, otočil se a namířil si t k autu.
"Ahoj" rozloučila se Michelle s Clair.
Rick odvezl Michelle domu, dal si ještě něco k jídlu ( ne že by toho na slavnosti bylo málo, ale domácí je domácí…) a vrátil se zpět.
Halley už bylo dobře, když byl doma, zrovna spala a tak mohl klidně odjet vstříc nevázané zábavě.
Hudba byla slyšet už z pěkné dálky. Černé nebe poseté hvězdami střežilo to maličkaté mraveniště hemžící se tančícími a bavícími se lidmi.
Ale z Ricka jakoby najednou opadla úplně všechna dobrá nálada. Najednou neměl chuť na nic. Na alkohol, ani na tanec, a už vůbec ne na lidi. Chtěl se vrátit domu do postele a božsky se vyspat v měkoučkých vyhřátých peřinách.
Než si to ale stačil uvědomit, už ho táhnul sloupkař Barry White k jednomu ze stolů, kde ho plný rozjařených, veselých a trapně vtipných keců typu: "Ulovil jsem šéfa!" posadil a ve vteřině se vrátil s pivem v bílém plastovém kelímku.
Rick neměl náladu na ty jeho žvásty, tak jenom seděl, kýval, popíjel pivo a všechno šlo mimo něj.
Když se o hodinu později rozhodl Barry tancovat, děkoval bohu, že se ho konečně zbavil, i když se vracel v pravidelných intervalech (po každé písničce) a neodbytně vyzíval Ricka aby se k nim připojil. Mezery mezi písničkami naštěstí nebyly moc velké a tak se Barry vždy zase odmotal na parket.
Noci přibývalo. Rick měl pocit, jako by jeho čas plynul pomaleji než čas těch ostatních. Jakoby on tu seděl hodinu, zatímco oni protancovali teprve jednu písničku.
Najednou ho do nosu uhodila známá nasládlá vůně. Zvedl hlavu, jako by ho někdo uhodil a začal větřit jako pes. Co jen mu ta vůně připomínala? Nemohl si vzpomenout.
Jako zhypnotizovaný vstal a sledoval tu výraznou voňavou stopu. Protahoval se mezi tančícími těly, vrážel do nich až po něm někteří vrhali pohoršené pohledy, ale nechtěl tu stopu za nic na světě ztratit, protože… protože takhle voněla Sharon…
Konečně mu to došlo a to ho donutilo ještě přidat do kroku.
Když se propletl klubkem tančících těl, zdálo se mu, jako by tu voňavou stopu dočista ztratil.
V tu samou chvíli seděla Michelle potmě ve svém pokoji na židli u okna. Měla hlavu plnou myšlenek a ty myšlenky nebyli dobré. Vůbec nebyli dobré. Byli temné a plné krve.
Vedle ní seděl na zemi Adam, hlavu opřenou o sklo okna, po tvářích mu stékaly slzy. To bylo snad poprvé co viděla slzy na Adamově tváři.
A tak i ona začala plakat. Tichounce, ale od srdce.
Byla plná smutku, zloby, nenávist a věděla, že je něco jinak, že… obrátila hlavu k Adamovi.
" Něco se stane."špitla.
A bylo to opravu cítit všude ve vzduchu. Blíží se zlom.

Michelle 25

12. května 2008 v 18:58 | Estrius
Carla. Divoká a krásná horská řeka. Na jejím břehu se pomalu scházeli lidé. Krásné letní dopoledne se chystalo na velkolepou slavnost.
Z Rickova auta vylézá celá jeho početná rodinka. Nebo spíš "harém". Sam v květovaných šatech na ramínka ve starorůžové barvě vedoucí za ruku malinkou Halley v bílém tričku a kraťáskách vypadaly opravdu roztomile a letně.
I Rick ve světle modré košili zapadal do šablony šťastné rodinky. Jen Michelle jim to kazila. Měla na sobě černé krátké šaty a tvářila se tak moc otráveně, jak to jen teenager dovede.
Rick i Sam se naučili ignorovat její výraz jen díky tomu, že si vzpomněli, jak asi se museli tvářit v jejím věku oni sami.
Dopoledne bylo ve znamení zmrzliny, smíchu a nekonečného potřásání rukama a seznamování Sam i dětí se spoustou kolegů a kolegyň.
V jednu odpoledne se malé Halley udělalo zle ze sluníčka a zřejmě i z té hory zmrzliny co snědla, a tak s ní jela Sam domů.
A tak ve dvě hodiny pronášel Rick svůj proslov téměř sám, sledován pouze dvěma očima plnýma jisker, které patřily jeho dceři Michelle.
Nemluvil dlouho, ale mluvil stručně a vtipně. Jen jednou se zadrhl, ale to se stává, proslov si nijak zvlášť nepřipravoval.
Když sestoupil z pódia, vrhla se mu Michelle kolem krku. Strašně ho to překvapilo, vždyť je to tak dávno, co to naposled udělala!
Za další hodinu už se Misha zase nudila. Táta vedl důležitý rozhovor s nějakým prošedivělým pánem a ona neměla co dělat. Bloumala podél řeky tak dlouho, než narazila na dívku, kterou znala od vidění ze školy. Mohla být tak o rok mladší.
Seděla u vody a kreslila druhý břeh, na kterém se líně pásl hnědý kůň a v pozadí se rozkládal krásný zelený les protnutý blátivou polní cestou.
"Ahoj." Pozdravila jí Michelle a dívka si až teprve teď všimla, že se jí někdo dívá přes rameno.
Pomalu k ní otočila nehezký obličej posetý zarudlými pupínky.
"Ahoj." Zahučela a spěšně se vrátila k malování.
" Nevěděla jsem, že maluješ, je to fakt pěkný…"
"Nojo, jde to…."
" Já jsem Michelle." Usmála se Michelle v marné snaze udělat dojem.
" Já vim…. Já jsem Clair." Řekla, aniž by zvedla oči od malování.
Michelle to vzdala. Sedla si vedle ní na zem na zkřížené nohy a zasněně se dívala na pasoucího se koně.
Do deseti minut si spolu začali povídat a tak odpoledne uteklo jako voda.
 
 

Reklama