Jiří Wolker

Balada o námořníku - Jiří Wolker I.část

21. února 2008 v 17:04 | Estrius
Předzpěv:
Bez konců širé moře je,
jde vlna za vlnou,
hrob jedné vlny druhé je
zelenou kolébkou.
Kdo první vlnu vytvořl, ten stvořil taky poslední,
hlubinou duše vichře zni,
Bůh zůstaň nade mnou!
Zpěv první:
"Polib mě, Evo, ještě jedenkrát
a pak buď sbohem nastokrát!
Opatruj v očích lásku a krbu mého klid,
já jsem tvůj muž a námořník
a musím odejít."
"Jak pták je slabé srdce mé,
ach, Mikuláši, muži můj,
dřív zemře, než se sejdeme,
na moře nejeď - u mne stůj!
Nejsou to ani tři neděle,
co prsten nám dali v kostele,
a už ode mne odcházíš v cizí zem.
Co sama tu počnu s prstenem?"
"Na srdce nasaď prsten ten,
prstýnek věrnosti,
a láskou svou každou noc i den
jej za mě pohosti. Dřív než se nadáš, jak jarní bouř
se k tobě přiženu,
pak k srdci tvému přilehnu
jak kámen k prstenu."
"Bez tebe prsten věrnosti
jak led je - nehřeje -
bez tebe pro mě samotnou
noc každá oheň je.
Oheň se s ledem nesnáší
a já mám dvacet let,
sotva jsi líbat mě naučil,
líbáš mne naposled."
"To vše je ženský blud a tlach,
to vše přemůže zvyk,
by žena mohla šťastná být,
plout musí námořník.
Z polibků se dům nestaví
a chléb se nerodí,
proto dnes musím jako dřív
sloužiti na lodi."
Mikuláši, nuž sbohem buď,
já neodmlouvám už,
na památku si s sebou vem
zde ocelový nůž.
Ve městě jsem jej koupila
a srdce na něj vyryla, abys musel si vzpomněti,
až chléb budeš v cizině krájeti."
"Děkuji, ženo, snad i já
dar tobě přivezu,
teď domů běž a na noc psa
odpoutej z řetězu!
Tak jako dům náš pevna buď,
tak jako pes náš věrna buď
a věz - že mám tě rád,
neb ten, kdo nejvíc miluje,
dovede sbohem dát."
Zpěv druhý:
Čas jako voda utíká,
čas jako moře je,
po širém moři pluje loď
do San Franciska z Bombaje.
Do San Franciska z Bombaje
a potom ještě dál,
svět místu ženy Mikuláš
kol pasu objímal.
Svět místo ženy objímal
a zpíval vesele,
protože v srdci lásku měl
a u srdce nůž z ocele.
U srdce nožík z ocele
a na kormidle pěst,
každou noc řídil paroloď
bezpečně podle hvězd.
První rok všechny hvězdy zřel,
jež na nebesích žhnou,
druhý rok viděl méně jich,
třetí rok jedinou.
Jediná hvězda na nebi
všech sílu třímá hvězd,
spí pod ní tiše bílý dům
a v domě žena jest
Mikuláš k hvězdě pohlíží,
loď za ní pouští v let. "Kdybys ty, hvězdo pohasla,
zhas by mi celý svět!"
Třetí zpěv:
V přístavní krčmě v Marseilli
každému sklenku nalejí.
Děvčata černou svatozář okolo očí tu mají,
každému hostu na klín nesedají
a při skleničce skleněné
všechny jsou za frank - jedna ne.
Okolo stěžňů noc se tmí,
Mikuláš vstoupil do krčmy:
,,Holahou, děvčata, nalejte mi,
za týden budu v překrásné zemi,
týden jak víno hrdlem proběhne
a věrná žena doma přijme mne.´´
Sklepnice víno nalívá,
sklepnice na něj se zadívá:
,,Námořníku, pár šedých vlasů už máte,
a přece mi známý připadáte.
Před sedmi lety býval jste mladý.
Před sedmi lety nebyl jste tady?´´
,,Vzpomínám, děvče, vzpomínám,
co krčem jsem prolez´, nevím sám,
možná že i tu za svobodna
jsem mnohou sklenku dopil do dna.
A šedý vlas? - Ten v krásné zemi
za týden žena vyčeše mi.´´
Sklepnice víno nalívá,
sklepnice na něj se zadívá:
,,Zda, námořníku, vzpomenete
si po té době sedmileté
na ono okno s pomněnkami,
pod kterým děvče spalo s vámi?"
,,Vzpomínám, děvče, vzpomínám,
co děvčat jsem líbal, nevím sám.
V přístavech kdysi za svobodna
mně každá holka byla vhodná.
Jen jednu však jsem miloval
a tu jsem za ženu si vzal.´´
Sklepnice víno dolila,
oči si do dlaní přikryla.
,,Pane můj, krátkou paměť máte,
zda aspoň na to vzpomínáte,
že ruku tenkrát děvčeti jste dal
a pro ně přijíti jste sliboval?´´
,,Toho už, děvče, nevzpomenu,
vzpomínám jenom na svou ženu.´´
Sotva doslechla slova ta,
zbledla jak sněhem zavátá,
a v krčmě nikdo nepostřeh,
že do noci vyšla jako dech,
že v srdci mráz a kámen pod nohama
přístavní nocí sama jde a sama
a jediný, kdo ruce jí podává zdola,
toť vzkypělé vlny na okraji mola.
"sedm let v bídě šťastna jsem žila,
že jsem mu tenkrát uvěřila,
dnes vykoupit můžeš jenom moře, ty,
život dřív věrností šťastný a teď prokletý."
Tak jako z pomněnek hvězd kytice na nebi plane,
pod mořem hluboko oči dvě ztroskotané,
neslyší v kajutě námořník opilý,
že z očí těch rozbitých vlny se vylily,
vlny se vylily a vítr je žene
a z jejich hřbetů volá hlas utopené:
"Zabil jsi lásku a věrnost mou,
do světa posíláš bolest zlou,
slzavý hrobe hoře mého,
komu, ach, budeš kolébkou?"
Sailor__s_Daughter_by_Mistress_goth.jpg A sailor's daughter image by skinarchitect

Balada z nemocnice - Jiří Wolker

12. srpna 2007 v 1:20 | Jiří Wolker
Dvacet lžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných,
na tvářích horečné jíní
a na rukou padlý sníh.
V koutě, jenž se věčně stmívá,
od okna nejdál v jizbě té,
leží, trpí, odpočívá
lověk, číslo třinácté.
"Kdyby na hruď svítilo mi,
jak jiným denně na pozdrav,
zítra už bych lámal hromy
a byl bych jako ryba zdráv.
Montér jsem a musím žíti,
mám v hlavě velký vynález,
aeroplán chci sestrojiti,
jenž s celou zemí ny se vznes
a položil ji v kraje jiné,
v okruh laskavějších hvězd,
kde chudák lehko nezahyne.
Nemluvím z cesty! Na mou čest!
Proto tam, kde slunce svítí,
dejte mě hned přeložit.
Mám-li stroj ten sestaviti,
musím k tomu přece žít!"
"Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocnýh.
Jak dát vás tam, kde leží jiní,
když slunce chce mít každý z nich.
Však počkejte, - uokna leží
fthisis gallopans, -číslo tři,
ač slunce má, přec dýchá stěží
a konec týdne nespatří.
Až umře, dám vás přeložiti
do jeho slunné poslete.
Teď musíte však léky píti.
Jste jak oheň po těle."
Ubíhá noc prvá, druhá,
jitro mdlé se plíží z niv,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ještě živ.
V koutě zatím nemoc tuhá
tiskne víc, než tiskla dřív,
chorý čeká na smrt druha,
kdo ví, dočká - li se živ?
Ubíhá noc šestá, sedmá-
v tmavém koutě zved se muž,
v očích oheň, v rukou led má,
čekal strašně dlouho už.
Po síni jde tichým krokem,
všechno spí a všechno spí,
spí i ten, co je mu sokem,
úbytě rychlé číslo tři.
Ruce na hrdlo mu klade,
ruce stiská ze všech sil.
"Chtěl jsem žíti , kamaráde,
proto jsem tě uškrtil."
Ráno nesou v pytlovině
mrtvé tělo, číslo tři,
soumrak do celé pad síně,
v oknech hvízdá povětří.
Chorý, který ležel v stínu,
přenesen je k oknu blíž,
Bože, ty znáš jeho vinu,
zda mu, bože odpustíš?
První den bez slunce přešel,
marně čekal chorý naň,
druhý den bez slunce přešel,
chorý smutně sklonil skráň.
Třetího dne slunce vstalo,
v okna střáslo zlatý pel,
devatenáct loží hřálo,
mrtvý je už neviděl.

Jiří Wolker

4. srpna 2007 v 12:44 | Estrius
Málokdo zná Jiřího Wolkera a i na internetu se toho o něm nedá moc najít, natožpak ukázka jeho díla. Proto mě napadlo opsat na tuhle stránku pár jeho balad, z posledního díla, které napsal před svou brzkou smrtí. Možná že časem přidám i něco o ně, kdo ví...
 
 

Reklama