Demonis vector - zpověď démona

Torlin

24. dubna 2008 v 18:13 | Estrius
u26_2527.jpg Boy Dark image by hornyboylatin

Část III - Učitel

20. srpna 2007 v 14:33 | Estrius
Když jsem se znovu probudil, ležel jsem na boku čelem otočený ke zdi. Už mi nebyla taková zima, ale přezto mnou občas projel mráz. Pomalu jsem otevřel oči. Celý svět byl rozmazaný, ale během několika sekund se všechno zase slilo do normálu.
Pozoroval jsem nápisy na zdi. Ještě nedávno bych jim ani trochu nerozuměl, ale teď jsem četl zcela plynule: "Klečící andělé hoříci v plamenech dobra čekající na poslední ránu, na kterou jejich bůh nemá sílu, ani odvahu..."
Ve světle, které vrhala pochodeň na kamennou zeď jsem zpatřil dva stíny.
"... nějaký prášky, nebo lektvary? Už takhle leží druhý den, kašle, je rozpálený jak oheň a dýchá, jakoby měl na prsou orla." řekl jeden hlas. Povědomý. Kdo to jen mohl být?
No jasně, Feder, pomocník a poskok Tritana, mého učitele.
" Pamatuješ na den, kdy jsme ho přivezli?" ozval se chladný a bezcitný hlas a já v něm hned rozpoznal Tritana.
"Ano, pane, ale on..."
" Ten den ve zkoušce obstál. Pokud přežije i tuto zkoušku a projde přijímáním, pak je to ten, koho hledáme."
Potom se zadíval mým směrem. Cýtil jsem jeho pohled jak se mi zarývá do zad. Věděl, že už nespím.
Odešel z místnosti těsně následován Federem, který za sebou práskl vztekle dveřmi. Zstal jsem sám. Hodně jsem přemýšlel a občas si četl děsivépříběhy napsané na stěnách starodávným písmem démonů.

část II - Chlad na těle, chlad v duši.

4. srpna 2007 v 12:30 | Estrius
Jenže ten pocit zmizel hned, jak jsem zabočil do úzké, temné uličky.
Robin.....kdysi.....kdysi moje jméno. Teď? Teď už je pryč. Robin Gabriel Adam Peter Cruise je pryč, zemřel. Zůstal jen Torlin. Démon. Chlad. Vrah. Nic. Prázdnota....
Musim jít domů...
Domů... co je to vlastně domov?
Domv je místo, kde na tebe někdo čeká.
Ale kdo čeká na mě?
Tritanus, jenom Tritanus.
Proč?
Aby mě mohl nenávidět, mlátit, trestat, aby mě doutil znovu zabít.
Je tohle domov?
Další kříž, další zářez do masa, už mě to nebaví!!!
Ne, věděl jsem co je domov.Věděl, než mě odvedli, než mi zabili rodiče, aby ze mě samotného udělali vraha, zrůdu, bestii, aby ze mě udělali démona.
Ale stejně zstanu víc malej smutnej kluk, než démon. Malej smutnej kluk, co chce mámu.
Mami....
Je mrtvá. Zabili jí vládci temnoty. Sám jsem to viděl. Zabili jí, stejně tak jako tátu. Už je to dávno. tří roky.... asi nějak tak...
Teď už nemá cenu plakat, ale přezto se moje oči plní slzami.
Hlavně teď, o Vánocích.
Nenávidím Vánoce.
Bezcílně jsem bloumal zasněženými ulicemi městečka. Nohy už jsem ani necítil.
Radši umrznout, než se vrátit do podsvětí!
Sedl jsem si na lavičku v parku. Špatně se mi dýchalo a měl jsem uplně rozpálené čelo.
Zakašlal jsem.
Nohy jsem si přitáhl k bradě a schoval si je pod dlouhý černý plášť. Prohmatával jsem si prsty na rukou, ale nic jsem necítil. Strčil jsem si je do pusy. To už bylo lepší. Dýchl jsem si do dlaní, pak si rukama třel uši, tváře, nos, nohy, potom jsem chvíli třel rukama o sebe a nakonec jsem si znovu strčil prsty do pusy.
Byl jsem vyčerpaný. Schoulil jsem se do klubíčka na lavičku. Možná jsem omdlel, možná usnul, ale měl jsem pocit, že ty oči už nikdy neotevřu.

Část I - Stromek

27. července 2007 v 23:15 | Estrius
Byla zima. Bosé dětské nohy se bořili do sněhu. Noční ulicí kráčel tichý hoch. Za ním se táhla stopa po jeho černém plášti, který zahlazoval otisky dětských nohou ve sněhu.
Tenkrát mi bylo asi sedm. Byla mi zima. Strašná zima.
Zastavil jsem se a zahleděl se do jednoho z oken lemujících ulici. Popošel blíž, promrzlé ruce jsem opřel o parapet a postavil se na špičky, abych mohl nahlédnout dovnitř.
Uviděl jsem čtyři lidi - matku, otce a dva sourozence - holčičku a o pár let staršího kluka. Honili se okolo vánočního stromku, smáli se a vesele při tom zpívali, zatímco rodiče seděli u stolu, dívali se na ně a povídali si.
V mých černých očích barvy hematitu se zaleskly slzy.
Zlehka jsem položil ruku na okno a cítil, jak na něm pod jejím teplem tajou obrazy, které na něj nakreslil mráz.
Tenkrát jsem chtěl být jako oni. Veselí, šťastní a bezstarostní. Pevně jsem stiskl víčka. Po tváři mi tekla horká slza. Na bradě se zastavila, na chvilku zaváhala a nakonec ukápla do sněhu.
Závěje jednou slzou nerozmrazíš.
Popalu jsem otevřel oči, jakobych s hrůzou čekal co uvidim tentokrát.
Ale pořád tam byli oni. Ta veselá šťastná rodinka.
Proč? Proč musim bejt jinej než oni? Proč mi tohle všechno vzali? Proč? Kéž by jim ten zatracenej stromek shořel!
Měl jsem vztek. Zadíval jsem se na něj pevným pohledem dítětě, které už dávno ví jak chutná život. Byl to pohled plný protikladů. Lásky i nenávisti, smutku i smíchu, tmy i světla....
A ten stromek opravdu začal hořet.
Žena s dlouhými vlasy barvy mědi s hysterickým křikem vytáhla děti z místnosti. Chlapeček se rozbrečel. Holčička ne. Nakukovala dovnitř škvírkou ve dveřích, zatímco její táta běžel pro vodu.
A ten stromek dál hořel. Hořel veselým a divokým plamenem. A mě to uklidňovalo. Ten příšernej pocit samoty byl konečně pryč. Ten oheň mi zahřejval srdce. Na rtech se mi oběvil nepatrný úsměv.
To už do místnosti vběhl muž a začal hasit, až ze stromku stoupal jen hustý černý dým.A s tím kouřem odcházel i ten kraťoučký pocit radosti, který mě na chvíli naplnil.
Zvědavá holčička vešla dovnitř. Nejdřív si prohlížela doutnající stromek a potom padl její zrak na chlapce za oknem.
Vesele mi zamávala.
Zizely poslední zbytky úsměvu, které ve mě zanechal oheň. Bylo mi ještě víc smutno. Přinutil jsem se oplatit jí úsměv a spocitem nové nadějě jsem zmizel ve tmě.

Předmluva

27. července 2007 v 21:43 | Estrius
Tak jsem se konečně odhodlal zveřejnit příběh, který chci vyprávět už dlouho. Bude to těžké, ale pokusim se.
Nemůžu vám tvrdit že to je pravda, asi se tomu nedá dost věřit, ale taky vám nemůžu tvrdit, že je to lež. Musel bych lhát. Jak se k tomu postavíte, záleží jen na vás. Příjemné počtení přeje
Estrius.
 
 

Reklama