Na první pohled se zdála křehká, ale měla srdce bojovnice. Tmavě modré vlasy jí splívaly v pozvolných vlnách na ramena. Šedý kabátek chránil její štíhlé tělo proti větru, který tady téměř nikdy neutichal. V jedné ruce nesla housle a v druhé smičec, kterým si občas nevědomky poklepávala rytmus nějaké vymyšlené písničky do stehna.
Rozhlédla se po okolí. Všude, kam se podívala, byli jen vysoké šedivé kopce z betonu. I nebe mělo stejnou barvu. Nudná šeď kam se jen podívala. Nikde ani živáčka, pusto. Nic. A po celé této podivné zemi byli rozestavěné ledabile židle. Obyčejné hnědé dřevěné židle trčící sem tam z krajiny jako řídké zuby starce. Občas si na některou z nich sedla a zahrála si písničku a pak šla zase dál.
Nemohla říct, že by tady byla od narození, rozhodně tady ale byla od té doby, co si pamatovala že existuje.
Tenhle život se jí nelíbil. Byl nudný. A asi měl být nudný. Zřejmě to byl trest, ale nespomínala si za co. Občas tady sice potkala pár lidí, ale všichni se dívali do země a odmítali s ní mluvit. Jen bloumali sem a tam a čekali, až přejdou ty dny, které jim byli k životu vytyčené.
A když se náhodou někdo vzbouřil proti té všepohlcující nudě a šedi? Potom přijeli jezdci na velikých černých koních a zavřeli ho do jené z těch věží, které stáli na kraji ostrova u moře, které mělo stejně šedou barvu jako to všechno tady.
Dívka se zastavila u jedné židlí. Sedla si na ni a začala hrát. To bylo její srdce na chvilku volné, ale jen na chvilku, protože když dohrála, barvy v její hlavě se vytratily. Zavál silný poryv větru až jí to vyrazilo smičec z ruky. Když se po něm natahovala pod židli, nahmatala ale i něco jiného. Byl to kousek žluté křídy. Měla radost a tak bez ohledu na všechna ryzika začala tento svět měnit. Nejdřív očíslovala všechny židle (bylo jich 596) a křída neubyla ani o milimetr. A tak začala na zem kreslit různé ornamenty a nakonec nakreslila i na oblohu slunce.
A to už se v dáli ozývala koňská kopyta, která tříštila beton a ten odletoval v malých kouscích do dálky. A tak jí odvezli. Ani se moc nebránila, jen dávala pozor, aby jí nerozdrtili housličky.
A tak se dívka ocitla zavřená ve věži. Celé dny se dívala na svět z pozamříží a sledovala, jak déšť postupně umývá žlutou barvu jejích kreseb. Už nehrála na housličky. Jen plakala, dívala se z okna a litovala, že ztratila svobodu. A když už vyplakala všechny slzy, které měla, otočila se. Odvrátila se od mříží a úžasem málem oněmněla. Uviděla totiž zelené kopce porostlé trávou, zvířata, modré nebe i slunce. A tak se dívka pomalu, ale úplně pomaličku poprvé dotkla bosou nohou trávy.
Anett | 19. února 2012 v 2:20 |
Tak tohle je boží =)