Květen 2008

Všichni na to zemřeme.

30. května 2008 v 13:01 | Estrius |  Myšlenky
Předmluva: Dneska v noci se mi zdál sen. Byl zvláštní. Byl jsem v něm zároveň jako nezávislý pozorovatel i jako každá z postav zvlášť. Nevim, jak bude působit na vás, ale pro mě to byl příběh plný emocí, hlavně proto, že jsem v něm v tu chvíli žil. Doufam, že se mi ho podařilo popsat aspoň z poloviny tak skutečně, jakým byl. (Doufam že vás neodradí tolik písmenek najednou a aspoň někdo z vás si to přečte.... ;)
Všichni na to zemřeme.
Nikdy v životě neviděla dvacetiletého kluka ležet vedle svého táty jak malý ustrašený dítě. Třásl se jako osika, zřejmě strachem a bolestí. Oči měl podlité a kůži bílou. Vlasy mu padaly po chomáčích. Jeho táta ho hladil po tvářích (byl taky nemocný, ale nebyl na tom zjevně tak špatně) a to oba uklidňovalo.
Když po dvou dnech ten kluk z vedlejší postele během noci zmizel a už se nikdy neobjevil, začala si uvědomovat, jak vážná je situace. Všichni na to zemřeme.
Věra každý den ochotně pomáhala sestrám starat se o mladší děti. Sama na tom byla ještě tak dobře, že to zvládla, i když se jí často motala hlava.
O některé děti se musela starat úplně sama, protože k nim sestry nechtěly chodit. Bály se, aby se nenakazily. Podle Věry už to spousta z nich chytla, ale bylo to jedno. Život je krátký a není čas na hádky.
Proto dávala Elence a Péťovi léky, pomáhala jim se vysprchovat, nosila jim jídlo i pití, teploměry, chodila za nim večer, když se zbudili, dělala vlastně všechno co se jen dalo. Ještě nedávno by asi netušila, jak se o ně postarat. Teď už věděla. A ti dva jí přirostli k srdci.
Bylo to ve stejný den, kdy umřel Péťa. Bylo ráno a když Věra vstala a šla se podívat, jestli je s Elenkou v pořádku, našla ho ležet v postýlce mrtvého. Tělíčko čtyřletého chlapečka jí bude v mysli strašit až do smrti. Ještě že smrt přichází brzo….
Měla co dělat, aby utěšila Elenku, jeho šestiletou sestřičku.
Celý den nikdo nepřicházel, aby tělíčko jejího bratříčka odvezli, ti muži v oranžových kuklách měli zřejmě dost práce. Smrtonoši se jim říkalo. Ali oni smrt nepřinášeli, ale odnášeli. Přišli pro něj až večer. Byli to ti, co zřejmě odnesli i toho kluka z vedlejší postele, když spala…
Člověk si na smrt po čase nějak zvykne… ale Péťa neměl zemřít.
Večer druhého dne.
Přivezli nového kluka, byl stejně starý jako ona. Jakub se jmenoval, přečetla si to na jmenovce na posteli. Měla naději, že si bude mít s kým povídat, ale ta naděje uhasínala spolu s každou sekundou, co nepřítomně hleděl do stropu. Jeho oči jen čas od času skropily slzy. Jinak nic.
Bůh ví, co se mu stalo, bůh ví, co všechno viděl za hrůzy, bůh ví, kolik jeho příbuzných na to zemřelo, ale Věra už toho jeho mlčení začínala mít dost. Přistavila si k jeho posteli židli a promluvila:
"Kde ho máš?" (to byla hloupá otázka, vzhledem k tomu, že tady na tom oddělení na tom byli všichni stejně.)
"V hlavě. Nemůžou ho najít. Nechce se uhnízdit."
"Mě už se uhnízdil. Tady." Řekla a poklepala si na čelo. " Byls už na všech vyšetřeních?"
"Jo, byl…nenašli ho …"
Svět se zbláznil, kdyby ještě před půl rokem řekla, že bude celá planeta umírat na červy, kteří se usazují v různých částech těla, vysmáli by se jí do očí. Tohle byla ale realita. Lékaři nevěděli co dělat, pokoušeli se o operace, vcelku neúspěšné a nemocnice se změnily v místa určená pro smrt.
"Dáš si cigaretu?" (Bože, co je to za blbou otázku? Nemohla říct něco lepšího?)
"Jasně že si dam." Odpověděl nečekaně.
"Tak pojď potichu se mnou.."
"Dobře." Řekl a soukal se pomalu z postele.
Samozřejmě že se v nemocnici nemohlo kouřit. Většina jejího řádu se rozpadala, ale tohle se zatím nikdo neodvážil porušit, ale stačilo projít pokojem malé Elenky, koupelnou která k němu patřila a člověk se ocitl na balkóně.
Když procházeli Eleniným pokojem, Jakub zavadil loktem o knížku, která s pořádnou ránou dopadla na zem.
Holčička se posadila na posteli a rozbrečela se. Věra k ní přiskočila, rozsvítila lampičku u postele a objala jí.
"Ššššš, Eli, to bude dobrý, jdeme jenom kouřit, spinkej, beruško …" utěšovala jí.
Když se Jakub díval na Věru, jak starostlivě objímá vyzáblé děvčátko s rudými boláky na krku, zamiloval se do ní. Ano, znali se jen chvilku, ale chvilka se stává věčností, když se život chýlí ke konci.
Když Elenka usnula ( Jakub jen stál a jako ve snu ty dvě pozoroval), prošli koupelnou a vyšli na balkóně.
Věra vytáhla z krabičky dvě poslední cigarety a jednu podala Jakubovi. Škrtla zapalovačem a jejich hlavy se v jednu chvíli setkaly nad plamenem, aby zažehly světla dvou hvězdiček ve tmě.
Jakub labužnicky vyfoukl kouř a usmál se. Krásně. Věrka mu ten úsměv prostě musela oplatit. Nemohla se na něj přestat dívat, jeho zelené oči jí přitahovaly, tak se raději odvrátila. Opřela se o zábradlí a sledovala jak sněží.
Nejdřív se její ruky dotknul jakoby mimoděk malíčkem. Když zjistil, že neucukla, schoulil její malinkou dlaň do té své. Věrka opřela hlavu o jeho rameno. Na řasách jí tála vločka.
Život byl krásný, i když se chýlil ke konci.
Zoufalá Láska si našla cestu.
O týden později je čekala operace. Věrka i Jakub už nevypadali tak zdravě, v posledních dnech prodělala Věrka pořádně zlou horečku, ani se nemohla starat o Elenku. Nevěděla ani jestli žije. Jen doufala. Doufala, že se o ní Jakub stará.
Věděla, že Jakub chodí za ní. Cítila jeho dotyk, slyšela jeho hlas.
Leželi na operačních stolech vedle sebe. Vlastně to nebyli stoly. Jen obyčejná lehátka na kolečkách, ale co se dá dělat. Byl nedostatek všeho.
Jakub k ní natáhl ruku a ona jí chytla. Zahřálo to srdce. Oboum.
"Věrko?"
"Jo…" řekla zlomeným hlasem.
"Miluju tě…"
"Miluju tě…"
"Vezmeš si mě?"
"Jo, to víš že si tě vezmu, Kubo, vezmu…."
Z očí jí tekly slzy. Ale jemu ne. Jakub se na ní usmíval.
Potom přišel doktor a píchnul jim uspávací injekci.
Nechtěla usnout, ale Jakubova tvář se jí rozplynula před očima, až zmizela úplně. Svět se s ní dvakrát protočil, než spadla do bezedné tmy.
Když otevřela oči, nikdo kromě jí a Jakuba tam nebyl.Ale něco bylo jinak. Jeho dlaň už tolik nehřála.
"Kubo?"
Neodpověděl.
Do místnosti vešla vysoká sestřička. V obličeji připomínala koně. Byla bledá, asi taky nemocná.
"Co je s nim?" oči se jí zalévaly slzami.
"1 156" odvětila.
"Co?" vzlykla Věra.
" Je to tisíc sto šedesátá pátá oběť v týhle nemocnici." Řekla a odvezla Jakuba kamsi pryč.
"Kubo …" šeptla naposledy Věra……

Good night

28. května 2008 v 22:38 | Estrius |  Nástěnka
965_pic.jpg #965 - CrushDream by ADarkerBreed image by retrogade_com
Tak jo, dobrou noc, sladké sny a žádné noční můry.... Já končim... všem přeju ještě krásnější zejtřky.... Dobrou....

Magic

28. května 2008 v 22:07 | Estrius |  Obrázky
magivalley-jesselindsay.jpg magi valley - jesse lindsay 2008 www.jesselindsay.com image by sinslave09

Away from you - text

28. května 2008 v 21:40 | Estrius |  Youtube
Away from You Let´s get ready for the board I don´t wanna have support I don´t need anybody Why you break down everyone I don´t wanna spend more time I don´t need anybody Ref: I´m ready i can take I am flying away Flying away from you And now I want erase these days I am flying away Flying away from you I cannot change the fact I cannot be the same I cannot open my heart for you I cannot change the fact I am leaving my front door Regret the things that I´ve done for you Ref: I´m ready i can take I am flying away Flying away from you And now I want erase these days I am flying away Flying away from you Bridge: Let´s get ready I cannot change the fact Let´s get ready I am not ready I am not ready I am not ready to let go Ref: I´m ready i can take I am flying away Flying away from you And now I cannot stand these days I am flying away Flying away from you
Pryč od tebe, Připravme se na palubu, Nechci potporu, Nepotřebuju nikoho.
Proč každého táhneš dolu? Nechci mít víc času, Nepotřebuju nikoho.
Ref: Jsem připraven brát, Letim pryč, Letim pryč od tebe, A teď chci vymazat ty dny,
Letim pryč, Letim pryč od tebe.
Nemůžu změnit skutečnost, Nemůžu být stejný, Nemůžu ti otevřít své srdce,
Nemůžu změnit skutečnost, Odcházím hlavním vchodem, Lituji věcí, které jsem pro tebe ztratil.
Ref: Jsem připraven brát, Letim pryč, Letim pryč od tebe, A teď chci vymazat ty dny,
Letim pryč, Letim pryč od tebe.
Připravme se, nemůžu změnit skuečnost, Připravme se, Já nejsem připraven, Nejsem připraven odejít
Ref: Jsem připraven brát, Letim pryč, Letim pryč od tebe, Nemůžu vystát ty dny, Letim pryč, Letim pryč od tebe
Ok, tak to je text k tý písničce, co teď dost žeru..... No, ten překlad... je spíš nějak tak orientační, berte pls v úvahu, že umim anglicky ještě hůř než česky... no a sry že vám to furt cpu, ale je to úúúžasná písnička.... no nic... dost reklam (ale fakt si to poslechněte... :)

Harmonie

28. května 2008 v 21:33 | Estrius |  Obrázky
Lands_of_eternal_Harmony__by_Uribaa.jpg Lands of Harmony image by TheFlyingPotatoes64

Deprese

28. května 2008 v 20:36 | Estrius |  Deprese
Deprese je vždycky sobecká.

Psychické poruchy

26. května 2008 v 11:36 | Estrius |  Nástěnka
Tak jsem ve škole, jsem děsně unavenej a neni mi dobře. Ráno mi tekla krev z nosu, to nemam rád, vipadá to zlověstně, jinak teď jsme brali psychický poruchy a měl jsem aspoň půlku toho, co bylo na tabuli, takže sranda, no....
Takže se uvidí, doufam že ten hle den nějak přežiju... bolí mě hlava jak sviň, takže všechno při starym, milunko...

Scream

25. května 2008 v 18:28 | Estrius |  Obrázky
Nightmare_by_blutspender1.jpg tearingtheseams image by Christopher_Havok

Michelle 30

25. května 2008 v 18:24 | Estrius |  Michelle
A zase se jí nic nezdálo. Probudila jí tupá rána. Lekla se a otevřela oči. Nebyla zvyklá spát jinde než doma a hlavně nebyla zvyklá se jinde probouzet. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla kde je a co se stalo a vyděsila jí ta skutečnost, že to nebyl jen sen. Že ty jizvy na zápěstí jsou tvrdou realitou a že už se jich asi nikdy nezbaví.
Když si pořádně protřela oči, všimla si, že vlevo mezi její a vedlejší postelí v uličce sedí dívka a levou rukou se neohrabaně snaží sebrat ze země knížku - zřejmě příčinu rány, která jí probudila. Pravou měla v sádře.
"Je, ahoj Michelle! Sestři, už je vzhůru!" zavolala a Michelle v ní hned poznala Clair.
"Ahoj," oplatila jí pozdrav " , co to máš s rukou?"
" Ále, splašil se pode mnou kůň a shodil mě. Nic to není."
Nervózně se usmála a prohlížela si sádru ale Misha si všimla, jak jí zírá na zápěstí. Bylo na ní přímo vidět, že by ráda, moc ráda otázku oplatila, ale než to stačila udělat (prostě se rozmýšlela moc dlouho), vyrazila Michelle do protiútoku.
" Co to čteš?"
" Jo, tohle? Ve stínu kouře od Stehena Kinga, moc zajímavá knížka, děsně napínavá, nemůže mě pustit."
" Páni, já Kinga miluju, shodou okolností jsem knížku co čteš ty četla od něj asi jako první a je to má nejoblíbenější."
"Já mam nejraděj Carrie. Ten příběh je mi nějak … bližší, ale tohle se mi taky líbí."
" Jo, taky mam ráda Pytel kostí četlas to?"
Povídali si dlouho, hodně dlouho, Michelle se divila, jak moc si s ní rozumí. Takhle si nerozumí snad ani se všemi kamarády dohromady.
Prokecaly celou noc, skoro ani nespaly.
S Clair den utekl jako voda a za chvíli tu bylo dopoledne a s ním i celá Michellina rodina. Usměvaví. Starostliví. Žádné zbytečné otázky, díkybohu. Rick jí ujišťoval, že to bude dobrý, že se brzy vrátí domu a ona byla veselá a usmívala se a snažila se mu nedat jedinou záminku, aby si myslel něco jiného. Jenže přetvářka je špatná věc. Hlavně ta, kterou hrajete sami na sebe.
Po obědě přišli pro změnu kamarádi. Vtrhli do místnosti jako voda, v čele s Johnem,zvaným Necro, třímajícím kytici kopretin. Hned za ním se protáhl dveřmi Sam, jako obvykle měl na sobě černé tričko s potiskem své oblíbené hudební skupiny, černé střapaté vlasy, byl ne zrovna moc vysoký, ale ani ne moc malý. V podstatě téměř přesná kopie Johna, jenže neměl brýle s černými plastovými obroučky a na rozdíl od jeho normální postavy se zdál být pouhá kost a kůže. Dvojčata … jeden téměř jako druhý a přesto tak odlišní… hlavně v tom, jakou měl John rozumnou klidnou a vtipnou povahu, na rozdíl od vzteklého a výbušného Samuela.
Po nich vplula do místnosti i Ash s elegancí černé labutě.
Čekala ještě na někoho … na Gabriela… dívala se nepřítomně směrem ke dveřím, ale on nepřicházel …
" …..Michelle?" ze zamyšlení jí probudil až Sam.
" Jo … A…. Ahoj!" usmála se na něj a s námahou odtrhla oči ode dveří.
" Mluvil jsem na tebe… ptal jsem se tě, jak ti je…"
" Jo, promiň, zamyslela jsem se … je mi fajn…dík…"
" Tohle ti posílá Gabe ." řekl Necro a píchnul kytici kopretin do vázy s růžemi od táty.
" Jo … dík…. A jakože nepřišel?"
Ash se nad ní naklonila a diskrétně jí šeptla do ucha: " Musel něco sehnat… Víš co… když se dozvěděl co se ti stalo, sežral jich asi pět, bylo mu děsně blbě a teď je jel narychlo schánět, protože u žádný nemá … debil…"
Víš co…samozřejmě že věděla co. Malý bílý prášky, po kterejch je svět na chvíli hned barevnější a veselejší … na chvíli….ale když vyprchaj jejich účinky, svět je tisíckrát temnější. A to je ten důvod si vzít další. Kolikrát přemýšlela, jestli je to tím kontrastem, nebo se to zlý prostě nasčítá a padne to na vás najednou.
Je hodně líto, když dá někdo přednost shánění drogy před návštěvou kamarádky v nemocnici, ale co se dá dělat… to jsou ty malý bílý prášečky, to z člověka udělaj, to už je holt život … to už je holt Gabe …
Jo, Michelle si občas taky dá... občas … dobře, už trochu častěji, než občas, John a Ash taky občas, na rozdíl od Gabriela a Sama, kteří bez toho nevydrží den. To je holt život, snažila se utěšit a nasadit masku. Tu s úsměvem.

Mraky

25. května 2008 v 17:51 | Estrius |  Obrázky
suspensionlg7qswd0.jpg image by lifesagarden101