Duben 2008

O ou

2. dubna 2008 v 22:32 | Estrius |  Anime
Blood.jpg Blood image by Teklafall

Michelle XV

2. dubna 2008 v 22:25 | Estrius |  Michelle
Sobě přinesla kafe a Rickovi čaj. Napila se a položila hrnek na stůl.
" Tak můžeme začít?"
Přemýšlel. Taky se napil, aby získal drahocennou chvilku času. Měl z toho trochu strach. Vždycky měl strach z takových věcí. Ale co mu zbývalo?
"Dobře," řekl a nervózně se zavrtěl na židli.
" Neměl byste její fotku? Asi jsem vám to zapomněla říct, ale budu jí potřebovat…"
" Jo…ano, samozřejmě," zakoktal a chvíli neobratnými prsty šátral v peněžence, než jí našel.
Sharon. Podzim. Oranžové šaty téměř ladily s barevným listím.
Elegantně jí od něj převzala (ano, i fotka se dá převzít elegantně) a položila jí na stůl mezi černou a bílou svíčku.
Pomalu se nadechla a vydechla.
" Tak začneme," upozornila Ricka a položila na fotku levý a pravý ukazovák, přičemž ostatní prsty měla zvednuté kousek nad stolem, jen malíčky jí trčely k nebi.
"Jen seďte, nic nedělejte. Za žádnou cenu neopouštějte místnost."
Znovu se nadechla, zadívala se kamsi nad jeho hlavu, kamsi hodně daleko a vydechla. Protočily se jí panenky, takže z jejích očí zbyly jen dva prázdné bílé kruhy. Potom je zavřela. Malinko se naklonila dopředu a prudce sebou škubla dozadu, až se praštila zády o opěradlo křesla.Všechny vlasy na její hlavě se pomalu povznesly pár centimetrů do vzduchu a tam zůstaly nehybně trčet, jakoby to byli kusy drátu, nebo jakoby je vůbec nezajímala gravitace.
Světlo v místnosti změnilo odstín, takže všechno bylo nějak tak podivně oranžové.
Rick s námahou odtrhnul oči od Sandry a přilepil svůj pohled na Sharoninu fotku. Svíčky po jejích stranách odhořívali závratnou rychlostí. Potůček vosku se stále plazil blíž a blíž k jejím světlým vlasům. Čas plynul rychleji.
Rick měl pocit, že se na ně někdo dívá. Že se mu něčí pohled zarývá zezadu do krku.
Všechny svíčky v místnosti naráz zhasly.
Tma.
Sandra Smithová vyletěla z křesla jako raketa rovnou ke dveřím, aby co nejdřív rozsvítila světlo v obýváku. Při tom ale zakopla, zavrávorala a dopadla oběma rukama na vypínač. Světlo zablikalo a rozsvítilo se. Rick seděl jako přibitý a nehnutě jí pozoroval. Bylo by těžké rozhodnout, kdo z nich byl víc vyděšený.
Sandřin obličej se změnil. Už nevypadala tak mladě a energicky. Pod očima měla dva temné a hluboké kruhy a na tváři několik nových vrásek. Vlasy byli protkané pavučinou šedin. Pomalu se narovnala. Po tváři jí tekly slzy, ale ona je nevnímala.
" Zbláznil ses?" zakřičela na Ricka.
" Co prosím?" nechápal.
" Chtěls mě zabít? A svojí ženu taky, že je to tak?"
" Moje žena JE mrtvá…..taky proto jsem tady…"
" Tvoje žena žije!"
" Ne, to není možný, sám jsem jí pohřbíval!"
Sandřiny napjaté rysy se malinko uvolnily. Jedou rukou se opřela o zeď, druhou se pokoušela uhladit si rozcuchané vlasy.
" Ona…. Sharon tam není." Řekla už klidným hlasem.
"Kde tedy je, když není mrtvá?"
" Když není tam, musí bejt tady." Řekla Sandra a zakašlala.
" Jako duch?"
" Ne, jako člověk. A teď vypadni, už tě tu nechci." Zasýpala a doprovodila ho ke dveřím.
" Hodně štěstí. Už se sem nevracejte." Řekla a zabouchla za ním, než se stačil na cokoliv zeptat.
Celým domem se ozývá ženský křik. Sandra Smithová se dívá do zrcadla.

Myšlenková ejakulace dnešního dne

2. dubna 2008 v 21:04 | Estrius |  Myšlenky
robot.jpg Robot. image by saywhat_13
Člověk si bude pořád vymejšlet přístroje, které by mu usnadnili život, ale prdel si vždycky utře sám.

Terezín

2. dubna 2008 v 19:36 | Estrius |  Nástěnka
Terezín je historicky zachovalé městečko v severních Čechách, které kdysi nechal postavit Josef II. a po své matce Marii Terizii jej nazval Terezín. Za druhé světové války bylo v Malé pevnosti zřízeno jakási vězení, přestupní stanice do koncentračních táborů. Mnoho lidí se odsud nevrátilo a ještě mnohem více jich zemřelo v koncentračních táborech.
K exkurzi do Terezínské pevnosti jsem se dostal náhodou. Už když jsem se cestou lemovanou stromy blížil k terezínské Malé pevnosti, zaplavil mě divný pocit. Představa, že hroby po mé levé straně tu kdysi nebyli a místo nich tu byli lidé mi nebyla příjemná.
Kolik lidí jen prošlo černobíle lemovanou branou a kolik se jich vrátilo zpět? Před začátkem exkurze jsme si prohlédli výstavu, kde se daly shlédnout dopisy vězňů rodinám, vězeňské úbory s čísly a fotky vyhublých obětí. Obzvlášť děsivé bylo pročítání jmen lidí a příčin jejich úmrtí. Tuberkulóza, smrtelný úraz, vysílení, chřipka, zápal plic a dokonce i jedna poprava.
Po vcelku nezajímavém filmu jsme přešli ještě k jedné výstavě, kde mě zaujaly hlavně železné těžké okovy.
Tam už pro nás přišla průvodkyně, která nás provedla po pevnosti. Prohlídka začala na dvoře, kde museli až několik hodin vězni bez hnutí stát a dívat se do zdi, dokud je nevyvolali a nesebrali jim osobní majetek, nedali jim vězeňský úbor, prostěradlo, misku s dřevěnou lžící, někdy ani to ne, což se stalo na dlouhou dobu (pro někoho i do konce života) jejich jediným vlastnictvím. Potom byli rozděleni do cel na muže, ženy a Židy, kteří se měli ze všech nejhůř.
Na jednom malém dvoře mohlo být třeba až 1500 lidí. Viděli jsme cely, kde s jednou toaletou a s jedním umyvadlem žilo 40 mužů. Nedostávali moc najíst a spát museli na dřevěných postelích. Na každého z nich připadal asi 30 cm široký prostor na spaní. V jedné místnosti jich bylo jeden čas až 600, byla sice o trochu větší, než ta na obrázku (vlevo), ale stejně si to nedokáži představit.
Potom jsme stáli v místnosti, kam prý přes noc zavřeli asi 60 Židů a nechali je tam jen s malým otvorem na dýchání, takže se jich spoustu udusilo.
Potom jsme viděli spoustu samotek s malinkým okýnkem nebo úplně bez okna.
Také koupelny, kde se odvšivovalo, ale nepralo oblečení, takže vězni jej ve výsledku dostávali špinavé a mokré. Oni sami se mohli koupat jednou za týden a to v tom pořadí, že ženy byli první a Židé poslední, takže na ně nezbyla žádná teplá voda. O nemocné se starali lékaři z řad vězňů, kteří neměli potřebné léky ani materiál. Marodka byla místnost s kamny, kde bylo jen několik postelí, na kterých se mačkali třeba dva vězni, byla zřízena až několik let po začátku provozu.
Nejvíc mě ale fascinovala 500 m dlouhá, asi metr široká a ani ne dva metry vysoká chodba, která vedla na popraviště. Když už má člověk pocit, že se odtamtud nevymotá, objeví se denní slunce a on vejde ven. Nevím, jestli za to mohl kvetoucí strom uprostřed popraviště, čerstvá zelená tráva, slunce lesknoucí se na hladině potůčku, nebo prostě to, že jsem právě šel půl kilometru chodbou bez jediného paprsku slunce, ale připadalo mi to tam krásné.
Nahlédl jsem do márnice, kde se ještě povalovala původní nosítka, na kterých odnášeli mrtvé z popraviště . Odcházeli jsme vchodem vedle šibenice kudy kdysi přicházeli odsouzení (mnohdy ani ne odsouzení) na popravu a nikdo z nich neprošel dveřmi ve stejném směru jako my.
Poté jsme se ocitli před velkou budovou, kde měli hlídači s se svými rodinami luxusně zařízené byty. Jejich ženy často dělaly hlídačky v ženském bloku a byli prý mnohem brutálnější, než jejich mužské protějšky. Také tam měli kino a bazén, který jim postavili židovští vězni. Prohlídka byla zakončena na čtvrtém dvoře, kde byli ty nejkrutější podmínky nejvíce se blížící koncentračním táborům.
Byli tam malinké cely, kam se sotva vešla postel, ve kterých bylo třeba i 15 vězňů. Také se tam nacházela místnost, kde bylo 600 lidí, myslím že jsem se o ní už zmiňoval.
Nedokážu si představit, jaké děsivé lidské příběhy se tam staly.
Je to zvláštní stát na místě, kde se odehrávalo tolik utrpení, na místě kde zemřelo tolik nevinných lidí.

To neuhodnete...

2. dubna 2008 v 17:06 | Estrius |  Nástěnka
... kde jsem dneska byl. Já bychto taky neuhod. Protože ještě ráno jsem to nevěděl. Ale protože jsem doibře vtíratelnej, podařilo se mi přifařit se ke třeťákům, který tam byli. V Terezínský Malý pevnosti.
Ale musim vám říct, je to tam fakt divný. Je tam všude takovej děsnej pach.... (pot, moč, maso, krev, kouř, schnilý rajčata a nějaká levná voňavka), nebo aspoň tak mi to připadalo... Hm...jinak bych nechtěl spát s 600 lidmi v jedný posteli. Prej měl každej na spaní maximálně 30 cm místa. Docela nářez.
Taky mě docela fascinovala ta půl kilometru dlouhá chodba ( Nízká a ouzká) a to popraviště...vim že je to divný, zní to divně, ale na tokm popravišti bylo fakt krásně.
Jinak mě tam srali ty němci, co to maj povině od školy a chovaly se tam jako hovada...vrrr....
Je to zvláštní se procházet po místech, kde trpělko a umíralo tolik lidí.